PŘEHLEDOVÉ ČLÁNKY Efekt dlouhodobého podávání betablokátorů u nemocných po infarktu myokardu se zachovalou ejekční frakcí levé komory | 157 / Vnitř Lék. 2025;71(3):156-161 / VNITŘNÍ LÉKAŘSTVÍ www.casopisvnitrnilekarstvi.cz v současné době probíhají tři evropské, prospektivní, rozsáhlé RKS, které nabírají nemocné po AKS se zachovanou EFLK k léčbě betablokátory nebo ke kontrolní léčbě, a to studie BETAMI (Betablocker treatment after acute myocardial infarction in revascularized patients without reduced left ventricular ejection fraction) (10) a studie DANBLOCK (Danish trial of beta-blocker treatment after myocardial infarction without reduced ejection fraction) (11) a REBOOT-CNIC (The treatment with beta-blockers after myocardial infarction without reduced ejection fraction) (12). Délka léčby betablokátory je z dlouhodobého hlediska předmětem diskuze, zejména u nemocných po předchozím IM a zachovanou EFLK (12). Důkazy z RKS hodnotících betablokátory zřídka přesahují několik let sledování, ale nemocným je často podávána nepřetržitá léčba až do vysokého věku. Observační studie jsou v tomto ohledu také rozporuplné. Jedna studie naznačila, že klinický přínos betablokátorů může být omezen na první rok po rozhodující příhodě, což ukazuje, že jejich vysazení po jednom roce není spojeno s vyšší 5letou mortalitou (13). Naproti tomu švédská studie zahajující sledování 1 rok po rozhodující příhodě AKS prokázala nedostatečný vztah mezi užíváním betablokátorů a mortalitou z jakékoliv příčiny, IM, neplánované revaskularizace nebo hospitalizace pro srdeční selhání (14). Jiná studie prokázala, že vysazení betablokátorů jeden rok po akutním IM je spojeno se zvýšeným rizikem kombinace úmrtí a opětovného přijetí pro AKS, nikoli však úmrtí z jakékoliv příčiny (15). Nové poznatky o vysazení betablokátoru u nemocných po infarktu myokardu se zachovalou ejekční frakcí Vliv vysazení betablokátoru 6–12 měsíců po nekomplikovaném AKS u nemocných s EFLK ≥ 40 % byl testován ve dvou rozsáhlých RKS, jejichž výsledky byly nedávno publikovány v New England Jounal of Medicine. První z nich byla studie REDUCE AMI (Randomized evaluation of decreased usage of beta-blockers after acute myocardial infarction (16). Jednalo se o otevřenou studii s paralelními skupinami provedenou ve 45 centrech převážně ve Švédsku. Byli do ní zařazeni nemocní s akutním IM, kteří podstoupili koronarografii a měli EFLK alespoň 50 %. Nemocní byli randomizováni buď k dlouhodobé léčbě betablokátory (metoprolol nebo bisoprolol), nebo zůstali bez léčby. Primárním cílovým ukazatelem bylo úmrtí z jakékoli příčiny nebo nový IM. Do studie bylo zařazeno celkem 5020 nemocných. Medián sledování byl 3,5 roku (interkvartilní rozmezí (IQR) 2,2–4,7). Primární cílový ukazatel byl nalezen u 199 z 2508 nemocných (7,9 %) ve skupině léčených betablokátorem a u 208 z 2512 nemocných (8,3 %) ve skupině bez betablokátoru (poměr rizika (HR) 0,96; 95% interval spolehlivosti (CI), 0,79–1,16; p = 0,64). Výsledky této studie zjistily, že dlouhodobá léčba betablokátory nevede k nižšímu riziku kombinovaného primárního cílového ukazatele úmrtí z jakékoli příčiny. O pár měsíců později byly ve stejném časopise prezentovány výsledky studie ABYSS (Assessment of beta-blocker interruption one year after an uncomplicated myocardial infarction on safety and symptomatic cardiac events requiring hospitalization) (17). Jednalo se o multicentrickou, otevřenou, randomizovanou noninferioritní studii provedenou v 49 centrech ve Francii. Nemocní s anamnézou IM byli náhodně přiřazeni v poměru 1 : 1 k přerušení nebo pokračování léčby betablokátory. Všichni nemocní měli EFLK alespoň 40 % při dlouhodobé léčbě betablokátory a neměli v minulosti žádnou kardiovaskulární příhodu po dobu 6 měsíců. Primární cílový ukazatel byl složen z úmrtí, nefatálního IM, nefatální cévní mozkové příhody nebo hospitalizace z kardiovaskulárních příčin při nejdelším sledování minimálně jednoho roku. Noninferiorita byla definovaná jako rozdíl mezi skupinami < 3 % pro horní hranici oboustranného 95% CI. Celkem 3 698 nemocných podstoupilo randomizaci: 1846 do skupiny s přerušením a 1 852 do skupiny s pokračováním léčby betablokátory. Medián doby mezi posledním IM a randomizací byl 2,9 roku (IQR 1,2–6,4) a medián doby sledování byl 3,0 roky (IQR 2,0–4,0). Primární cílový ukazatel se vyskytl u 432 z 1 812 nemocných (23,8 %) ve skupině přerušující léčbu betablokátory a u 384 z 1 821 nemocných (21,1 %) ve skupině pokračující v léčbě (HR, 2,8%; 95% CI, <0,1–5,5 %), pro HR 1,16 (95% CI, 1,01–1,33 ; P = 0,44 pro noninferioritu) (Obr. 1). V loňském roce byly na kongresu Evropské kardiologické společnosti v Londýně navíc s prezentací hlavních výsledků studie ABBYS prezentovány i výsledky subanalýzy vlivu vysazení betablokátorů na hodnoty Úmrtí, infarkt myokardu, cévní mozková příhoda nebo hospitalizace z kardiovaskulárních důvodů Roky Přerušení léčby betablokátory 23,8 % Poměr rizik analýzy podle původního léčebného záměru (intention-to-treat, ITT) 1,16 (95% Cl) 1,01 až 1,33 p = 0,44 pro non-inferioritu Poměr rizik podle protokolu 1,06 (95% Cl) 0,92 až 1,22 P = 0,09 pro non-inferioritu Pokračování v léčbě betablokátory 21,1 % 25 % 20 % 15 % 10 % 5 % 0 % 0,0 0,5 1,0 1,5 2,0 2,5 3,0 4,0 3,5 1852 1772 1648 1449 1239 1033 836 679 426 1846 1756 1624 1412 1237 1031 818 653 436 Obr. 1. Primární cílový ukazatel ve studii ABYSS
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=